Rozhovor se sestrou Dolores byl jedním z těch rozhovorů, jemuž předcházely velké porodní bolesti. Ne proto, že by se nám nedařilo najít společný volný termín, místo nebo čas. Nýbrž proto, že sestra Dolores měla dlouho pocit, že vlastně nemá co předat, že nedělá nic výjimečného. Až když jsem odcházela z mateřského domu Školských sester svatého Františka na pražském Břevnově, došlo mi, jak vzácnému člověku jsem byla předchozí dvě hodiny nablízku. Inu, posuďte sami.
Sestro Dolores, předpokládám, že jméno Dolores Vám nedali vaši brněnští rodiče.
Je to tak. Rodiče mi dali jméno Zuzana a když jsem je poprvé seznámila se svým řeholním jménem Dolores, tak se tatínek začal smát. Prý jestli ho nemám po té španělské komunistce Dolores Ibárruri... :)
A jak jste k němu tedy přišla? Vybrala Vám ho Vaše představená?
Je pravda, že se to tak dříve hodně dělalo. Ale já jsem z generace sester, která v tom měla už více svobody. Ve Slatiňanech, kde jsem byla v postulátu, byl velký hřbitov, na kterém bylo pochováno mnoho našich sester. No a já tam jednou tak chodila, modlila se a oči mi padly na náhrobek nějaké sestry Dolores. Tak jsem se seznámila s životem té sestry a potom si to jméno vybrala. Je ze španělštiny a je odvozeno od Panny Marie Bolestné.
Teď jedna z otázek, kterou kladu v každém rozhovoru. Jak jste se dostala ke KOMPASu?
Je to tak pět, šest let, kdy jsem někde zahlédla pozvánku a zaujalo mě, že se scházejí křesťanští podnikatelé a manažeři. Já v té době totiž už 10 let tady v Praze vedla Křesťanský domov mládeže a měla jsem tedy zkušenost s managementem.
Řeholnice, manažerka .. v něčem se mi to jeví jako docela protichůdné. Vnímala jste se odjakživa jako vůdčí typ?
To ne. Víte, já před vstupem do řehole studovala na UJEPu fyzikální chemii a nějakou dobu pracovala se svým tátou ve výzkumném ústavu v Brně. Mně se ty věci „prostě dějí“. Ale to já tak v životě mám. Vlastně to bylo dost náročné. Ta nabídka přišla a já cítila, jak moc mě přesahuje. Přede mnou KDM vedla zkušená pedagožka, která jej bravurně zvládla převést přes revoluční roky do demokracie, což byl náročný úkol. Výhodou bylo, že jsem se mohla opřít o fungující tým lidí. Nicméně na to ústřední vedení jsem byla sama. Tehdy mi pomohla Asociace ředitelů církevních škol, kde byli mnohem zkušenější lidé. Tam jsem našla oporu, radu i společenství.
Co zpětně hodnotíte jako nejnáročnější úkol, ve kterém jste jako manažerka musela hodně vyrůst?
Já vždycky vycházela z toho, že to, co ke mně přichází není náhoda, že je to mé poslání. Nějaké schopnosti jsem měla a v jiných ohledech jsem dost klopýtala. Když je ale něco Božím dílem, tak to Pán Bůh postupně proměňuje a roste to. Já třeba musela dlouho růst v delegování práce druhým. Když jsem do roku 2018 byla ředitelkou, tak jsem věděla, že potřebuji pomoc se spoustou práce, ale vždycky jsem si vybrala sekretářku jen tak na půl. „Toto okopírujte“ a podobně. Nyní, když jsem ekonomka provincie, tak jsem zjistila, že jsem úplně svobodná v tom, když tam mám na KDM nového člověka, dát mu tu důvěru. Že to nemusím dělat sama.
A řešení konfliktů? Nepříjemných rozhovorů? Výpovědí? Většinou bych očekávala, že řádové sestry jsou jako andělé a do takových věcí nevstupují.
No s anděly to souvisí, ale trochu jinak. :) Před každým potenciálně nepříjemným rozhovorem prosím svého anděla strážného, aby mi pomohl s tím člověkem jednat korektně. A pak už je třeba být „jen“ pragmatický a vzít odpovědnost za své rozhodnutí i se všemi důsledky, které může mít. A u výpovědí obzvlášť.
Myslíte si, že je nějaká oblast, ve které jsou křesťanští podnikatelé náchylnější k nešvarům více než nevěřící podnikatelé?
Ano, jednu takovou oblast vnímám. Křesťané, co vedou, mají tendenci brát větší ohled na lidi než na firmu. Nejprve ale musím mít dobře fungující firmu, která stojí na kompetentních lidech a ne pomáhat z lítosti tím, že někomu dám práci. Jestli chci pomáhat, tak bych si měl najít nějakou charitativní činnost. Nemohu třeba najmout nešikovnou uklízečku, jestliže mám naplno fungovat pro naše klienty – děvčata, která ubytováváme. Musí být schopná, abychom mohli dobře fungovat a sloužit těm, pro které tu jsme.
Trápí Vás někdy pochybnosti o správnosti vašich pracovních rozhodnutí?
Víte, že vlastně ani ne? Co je správné ví jenom Bůh. Je správné, že teď vydělávám nebo to, že zrovna nevydělávám? Je správné, že máme hosty a nebo nemáme? Modlím se a snažím se dělat, co zrovna můžu. Samozřejmě, že je denně 38 úkolů, které bych měla udělat. Jenže na to nemám jednoduše sílu. Tak Pána Boha prosím, aby mi dal poznat tři věci, které mám ten den opravdu udělat a ty udělám na plno. Jsem také dost intuitivní člověk a nemyslím si, že existuje jen jedno správné řešení. Vždycky je více možností a jedna z nich se prostě otevře. Když člověk poctivě jde, tak se s Boží odpovědí na danou situaci potká.
Co byste sestro Dolores vlastně chtěla, aby zaznělo jako hlavní poselství našeho rozhovoru?
Jsou to asi dvě věci. Jedna je ta, že vedení podniku je o vztazích. Moje poslání se potkává s posláním druhých lidí. A firma, to jsou lidé, kteří v ní pracují. Je třeba si jich vážit, protože člověk se svými dary je z podstaty nezaplatitelný. Korunky na účtě nevyváží žádné lidské obdarování.
A druhá věc je ta, že naše dobré skutky a rozhodnutí si neděláme sami. Jednoduše je nejde naplánovat. V listu Efezským, druhé kapitole, se píše, že my jsme Božím dílem a jsme stvořeni, abychom konali dobré skutky, které nám ale už předem Bůh připravil. Našim úkolem je do nich prostě vstoupit... a o zbytek se Pán Bůh postará.
Autor: Alžběta Kalábová
