Před pěti lety vydal papež František encykliku Laudato si a udělal z ní program na tento rok. Pokusme se o stručný výtah jeho myšlenek: Povinnosti věřících k přírodě a Stvořiteli tvoří součást jejich víry.
Lidská existence se zakládá na vztahu k Bohu, k bližnímu a k Zemi. Ten vztah se pokazil už prvotním hříchem, kdy se člověk stavěl na místo Boha a odmítl své omezení. Ze Země má člověk právo brát to, co potřebuje k vlastnímu přežití, ale má povinnost ji chránit pro budoucí generace. Země patří Hospodinu. Člověku je jen propůjčená. Každé soukromé vlastnictví je zatíženo sociální hypotékou, protože dobra mají všeobecné určení, které jim dal Bůh. Životní prostředí je jměním celého lidstva a odpovědností všech.
Ekologická krize má lidský kořen, protože člověk chce získat vše, co je možné, ale ignoruje skutečnost, že představa nekonečného růstu vychází ze lži, že neexistuje neomezené množství energie a zdrojů. Spoléháme na ekonomii a techniku, ale ty nevyřeší problémy životního prostředí, ani problémy vztahů. Stejně tak problémy hladu a bídy se nevyřeší růstem trhu. Společnost řízená trhem má jediný cíl: maximalizaci zisku. Technice vlastní specializace ztrácí smysl pro celek, vzájemné vztahy a širší smysl.
Ekologická kultura nabízí jiný pohled, jiné myšlení, výchovný program, životní styl, spiritualitu, které jsou schopné klást odpor vládě technologií. Stanovuje technice meze a zapojuje ji do pokroku nekonzumního způsobu života, štěstí a soužití, pomoci druhým, ptá se po smyslu každé věci.
Dnes je nutná odvážná kulturní revoluce, která nás sice zpomalí, ale umožní udržitelný rozvoj a vrátí k velkým cílům. Kulturní revoluce začíná obnovou člověka. Neuzdravíme vztah k přírodě bez uzdravení vztahů k lidem a k Bohu. Křesťanská revoluce se musí především zbavit přehnané sebestřednosti člověka, musí sesadit lidské já z místa Boha. Pokud je středem mé já, má prioritu můj zájem a ostatní je relativní.
Relativistická kultura je patologií, která vede k tomu, že člověk využívá druhého. Je to stejná logika, která vede k zneužívání dětí, opouštění starých lidí, nebo řízení hospodářství neviditelnou rukou trhu. Pokud neexistují objektivní pravdy ani stabilní principy kromě uspokojování vlastních potřeb, nemá hranice ani obchodování s lidmi, organizovaný zločin, obchod s drogami či kůží zvířat, kterým hrozí vyhynutí. Je to stejná logika, která ospravedlňuje získávání lidských orgánů od chudých či odhazování dětí, protože neodpovídají přáním rodičů. Je to logika, která z nezřízené touhy konzumovat vyrábí stále víc odpadu. Politické programy nepomohou, pokud se korumpuje kultura a neuznává se objektivní pravda či všeobecné principy. (123)
Lidská ekologie zahrnuje i vztah člověka k mravnímu zákonu. Člověk má přirozenost, kterou musí respektovat a kterou nemůže libovolně manipulovat. Naučit se přijímat vlastní tělo, pečovat o ně a respektovat jeho význam je podstatným předpokladem opravdové ekologie člověka. Úcta k vlastnímu tělu v jeho ženskosti či mužskosti je nezbytná k tomu, abychom byli schopni rozpoznat sami sebe při setkání s druhým. Není zdravé smazávat pohlavní různost. (155)
Tempo spotřeby, plýtvání a přírodních změn překročilo možnosti planety takovým způsobem, že nynější životní styl může vyústit jen do katastrofy. Ekologický úpadek je ovšem spojen s úpadkem etickým a kulturním. Lidem hrozí, že se stanou naprostými sobci.
Lidstvo se musí změnit. Chybí mu vědomí společného původu, vzájemné sounáležitosti a společně sdílené budoucnosti. Všem se namlouvá, že jsou svobodní, dokud si uchovají domnělou svobodu konzumovat. Čím více se vyprazdňuje srdce, tím víc potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci. Není však vše ztraceno, dokud jsou lidé schopní pocítit znechucení a vydat se novými cestami ke svobodě. Jestli překonáme individualismus, můžeme vytvářet alternativní životní styl a ve společnosti bude možná zásadní změna.
Výchova ke spoluodpovědnosti za stav přírody dnes zahrnuje i kritický odstup od modernistických mýtů (jako individualismus, neomezený pokrok, konkurence, konzumismus, trh bez jakýchkoliv pravidel) a také snahu obnovovat ekologickou rovnováhu na různých úrovních: ve vztahu k sobě, na úrovni solidarity s druhými a se všemi živými bytostmi a na duchovní úrovni ve vztahu k Bohu.
Zákony samy nedokáží omezit špatné jednání. Je nutné, aby většina na základě vhodných motivací reagovala osobní proměnou. Jenom na základě kultivace solidních ctností je možné darovat sebe a nasadit se pro životní prostředí. Může to být skutek lásky, který vyjadřuje naši osobnost, když například třídím odpad, nevyhazuji zbytky jídla, užívám veřejnou dopravu, zhasínám světlo či sázím stromy.
Ekologická konverze se rodí z přesvědčení naší víry, protože to, čemu nás učí evangelium, má důsledky pro náš způsob uvažování, vnímání a prožívání. Není možné nasazovat se za velké věci pouze na základě pouček bez mystiky, která by je oživovala. Ekologická konverze znamená, že se ve vztazích k okolnímu světu projevují všechny důsledky setkání s Ježíšem. Střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Není to něco volitelného nebo nějaký druhotný aspekt křesťanského života. Konverze taky vyžaduje, abychom uznali své hříchy, neřesti nebo opomenutí, ze srdce jich litovali a vnitřně se změnili.
Konverze nese s sebou vděčnost a nezištnost, uznání, že svět je darem, který jsme přijali od Otcovy lásky, což vede k nezištné ochotě zříkat se a ke štědrým projevům i tehdy, když to nikdo nevidí. Ekologická konverze vede věřícího k rozvoji jeho tvořivosti a nadšení, takže drama světa řeší odevzdáváním se Bohu jako oběť živá, svatá a Bohu milá. Když Bůh stvořil svět, vepsal do něj řád a dynamiku, které nemá člověk právo přehlížet.
Příliš dlouho jsme žili v mravním úpadku, posmívali se etice, dobrotě, víře, čestnosti. Nastala chvíle, abychom uznali, že tato veselá povrchnost nám nebyla k ničemu. Církev nabízí světu ideál civilizace lásky. Má-li být společnost lidštější, je třeba ve společenském životě oživit uplatňování lásky, a to na rovině politické, ekonomické i kulturní. Sociální láska nás vede k promýšlení širších strategii, které účinně zastaví úpadek životního prostředí a podpoří kulturu pečlivosti, která pronikne celou společnost.
Kontemplace je tím vznešenější, čím více v sobě člověk zakouší božskou milost anebo umí více rozpoznat Boha v ostatním stvoření. Mystik zakouší vnitřní pouto mezi Bohem a všemi bytostmi. Zvláštní význam má účast na nedělní eucharistii. Představuje den uzdravení vztahu lidské bytosti s Bohem, se sebou, s druhými a se světem. Křesťanská spiritualita zahrnuje hodnotu odpočinku a slavení. Odpočinek rozšiřuje náš pohled a umožňuje nám znovu uznávat práva druhých. Člověk roste, dozrává a posvěcuje se tím víc, čím víc vstupuje do vztahu, když vychází ze sebe, aby žil ve společenství s Bohem, s druhými a se všemi tvory.
Děkuji všem, kteří se zapojí do ekologické konverze vyhlášené papežem Františkem.
Jan Graubner
