Jeden nemocniční kaplan mi vyprávěl svou zkušenost. Pacient po těžké autohavárii byl po lékařské stránce stabilizován. Měl se uzdravovat, ale stav se nelepšil. Lékaři nedokázali přijít na příčinu. V rozhovoru s kaplanem se pak ukázalo, že havárie se stala při tajné cestě za milenkou. Pacient stále ještě v těžkém stavu si neuměl představit setkání s manželkou. Když se podařilo dojít k přiznání, odpuštění a smíření, zdravotní stav se náhle zlepšil.
Mohli bychom vyprávět spousty příkladů, k čemu vede špatné svědomí. V různých drobnostech to asi zná každý. Pravdivé zpytování svědomí, které nezůstává u obecných formulací, ale dává chybám správné jméno, vyznání spojené s obrácením, tedy změnou jednání, pokání spojené s nápravou či náhradou škod, uzdravující odpuštění naplňující pokojem uzdravuje vztahy k Bohu i lidem. Výsledkem je nejen správný krok směrem ke spáse, ale osvobození od nezdravého napětí, od stresu. Nejen děti mívají strach ze zpovědi, ale překonání tohoto strachu se vždy vyplatí, protože osvobození přináší mnohonásobně větší pokoj.
Co vyžaduje péče o čisté svědomí? Řekneme prostě: jednat dobře. K tomu je potřebná motivace i schopnost. Prohlubování vztahu k Bohu, časté zahledění na něj v modlitbě, probouzí touhu líbit se mu, vidět věci jako on. Na to přišel sv. Ignác, když prožíval své obrácení. Zraněný ležel v nemocnici a chtěl knihy na čtení. Sháněl se po milostných románech a dobrodružstvích, ale v církevní nemocnici měli jen zbožné knihy. Tak četl, co bylo. Pak si všiml, jak četba ovlivňuje jeho myšlení, že po dobré četbě on sám je lepší. Meditování Ježíšova života, postojů a skutků i slov vytváří v naší mysli konkrétní obraz zvoucí k následování. Podobně příklady světců. Přísloví říká: Slova znějí, ale příklady táhnou. Obraz správného či příkladného jednání v naší mysli motivuje naše jednání. Úkony duchovního života jako duchovní četba či rozjímání pak mají dopad na naše jednání a ve svém důsledku motivují k správnému jednání i udržení čistého svědomí a tedy kromě jiného pomáhají předcházet škodlivému stresu.
Stejně důležitá jako motivace je i schopnost jednat správně či odolat pokušení nebo nést kříž, který může mít různé podoby. K tomu je důležitá výchova či u dospělých sebevýchova, která se snaží o osvojení dobrých vlastností, vybudování ctností. Mluvíme-li o ctnosti, řekněme, že to znamená takové osvojení dobrého postoje a správné reakce, která se stává „samozřejmostí“. Bez zvláštního přemýšlení a usilování pak reagujeme správně, protože jsme si to nacvičili. Například ctnost trpělivosti. Zpočátku může být pro výbušnou povahu těžké být trpělivý třeba k chybám druhých, kteří se sice snaží se svou chybou bojovat, ale vždy se to nedaří. Pokud myslíme na naše snahy z oblasti, v níž jsme nejslabší, snadněji dokážeme pochopit situaci druhého a spíše ho povzbudíme, či dokážeme dát najevo, že jsme si toho „nevšimli“. Možná nám bude vděčný. Samozřejmě, že jinak buduje ctnost trpělivosti člověk, který je svou náturou blízko lhostejnosti.
Zanedbání sebevýchovy vede nejen k nižší úrovni ctností a tedy i k jakémusi poklesu osobnosti, v důsledku toho i osobní či společenské kultury, ale i k neschopnosti vychovávat druhé. Obojí vidíme jako vážný problém dnešní doby. To se týká nejen rodiny a školy, kam patří výchova osobností a společenské kultury, ale i sdělovacích prostředků a politiky i kultury v nejširším smyslu, včetně podnikové kultury. Kdo pracuje na sobě, kdo buduje pěstováním ctností kulturu své osobnosti, ten to vnáší do svých projevů a vztahů, do své tvorby a tak motivuje druhé. V praxi vidíme, jak nedostatek takových lidí snižuje obecnou kulturu, která hrubne či nabízí stále více špatných příkladů nebo dokonce staví neřesti do pozitivního světla, hledá adrenalin, lidi i skupiny staví proti sobě a má tak podíl na vzrůstajícím napětí ve společnosti. A zase jsme u jednoho zdroje stresu, který poškozuje zdraví.
Svědomí a boj s pokušením? Ďábel nepokouší jen toho, koho má jistého. Pokud přicházejí pokušení, můžeme to brát jako dobré znamení. Příklad správných reakcí nám dává sám Kristus na poušti. (Lk 4, 1 – 13) I na něj přichází pokušení (proměň kameny v chleby, udělej zázrak, pokloň se mi - zaženeš potřebu těla, uznají tě za Božího syna, všechno budeš mít) Ježíš nediskutuje (Kliď se, satane!). Všimněte si, že odpovídá jen Božím slovem. To je důležité, nereagovat sám a po svém, svými silami, ale žít Boží slovo, v němž je přítomen sám Bůh. Pak nechávám bojovat Boha v sobě. Ten jediný je všemocný. Jen on nebyl nikdy ďáblem poražen.
V církvi svaté platí, že se zlem se zásadně rozejdeme, když se z lásky k Bohu rozhodneme, že již nechceme hřešit. Zatímco když konáme dobro spíše ze strachu, ještě jsme se se zlem zcela nerozešli. Hřešíme totiž už tím, že bychom rádi hřešili, kdyby to bylo bez trestu. Následuje-li po strachu láska, potom vinu, která zůstává v mysli, potlačí zamýšlené předsevzetí (Sv. Řehoř Veliký). Čisté svědomí se vyplatí, chrání naše zdraví.
Jan Graubner
