Články

O tom, jak v podnikání je důležitá část Kréda: věřím ve Stvořitele věci neviditelných

Duchovní slovo P. Michala Altrichtera SJ křesťanským podnikatelům:

V detektivce slečny Marplové Vražda na faře se zdařile ukazuje, jak ti, kdo jdou na nedělní bohoslužbu, jsou buď mezi sebou pohádáni, pokrytci nebo zlodějíčci. Zatímco ti, kdo na bohoslužbu nejdou, jsou usměvaví, uvolnění či svobodní (jak se říká: „free“). Nic v nich není úzkostlivého, dvojakého. A nakonec při vyústění děje se přesto ukáže, že ta „křesťanská hříšnost“, byť ji nelze zlehčovat, je „chudá příbuzná“ vzhledem k těm takzvaným „free“ – neboť tito jsou vrazi bez uzardění.

Je výmluvné, že Jan Křtitel, a slova Písma jsou nezpochybnitelná, Ježíše nevidí, a přesto jedná: ozývá se třeba v matčině životě. Vyznáváme-li, že Bůh je Stvořitel viditelného i neviditelného, faktum neviditelného je dokonce rozsáhlejší nežli viditelného. Proč sami tak zpochybňujeme plnou realitu toho, co nevidíme?

Učíme se: vytrvat až do konce a dívat se více na to, co se děje nyní, než na to, co se stane. Nyní v přítomnosti se učíme hledět na jeho Tvář s čistým štítem svého srdce, ať v bolesti, ať v radosti. Pán má po celém světě věrné služebníky, kteří v profesi podnikání obětují na úmysly jeho Srdce. Golgotou, k níž jsme pozváni, láska jde ven i dovnitř: vchází i vychází. Jedině láska dává vidět, jak věci jsou. Láska ve tvaru Srdce nás zulíbává. Živé Pánovo Srdce stále jedná. Vytrvalost ve vztahu – v rodině i v zaměstnání – je triumfem Ježíšovy lásky. Naše srdce je kapka vody, která se přidává do vína.

Při pohledu na večeřadlo, kde vzniká eucharistie, je potřebné říci, že společenství nevzniká „direktivní píšťalkou“ z vrchu, ale obětí: Kristova oběť zdůvodňuje i zakládá setkávání člověka s člověkem. Proto podnikatel, aby vytvořil společenství, dbá primárně o neviditelné Pánovo vítězství: život s eucharistií. Osvědčená tradice církve je přednostní zájem o jeho Srdce. Pánova Slova jsou činy jeho Srdce.

Ježíšova Krev stále více a více proměňuje každého, stéká do něj a proměňuje každý jeho detail. Díváme se stále na Ježíše! Je Slovo, které stále zní. A proto je potřebné ho znovu rozeznívat v hlubinách našich srdcí, našich životů – ale také v hlubinách světa. Ne na povrchu, ne povrchně, ale v hlubinách! Naše srdce jsou hlubiny světa. V těchto hlubinách je skutečný život. Ježíš nám dává slova, aby nás naplnil radostí.

Ježíš vždy na protivnících dokazuje svoje dílo. Jeho Srdce je rytmus lásky, který uspořádává naše vztahy. Kdo vytrvá až do konce v oběti, zvítězí – jako Pán. Proto Pánův služebník v podnikání: vítěz lásky. Vítězství zahrnuje přijetí oběti.

Srdce každého člověka má dvě strany: z jedné strany na něj září Bůh a jeho přítomnost, láska, pokoj a všechny ctnosti, radost a štěstí; z druhé strany na něj působí starosti světa, nepokoj, problémy a bolesti. Ctitel Ježíšova Srdce rovněž ví, že všechno nemůžeme (ihned) pochopit. Jaké je východisko? Hledat hlubokost, dar, který nám Pán zjevil a daroval. Nejhlubší modlitbou zůstává oběť. Nebeský život se do nás doslova vlévá, nejen jako bod, ale tím, že Pán sám do nás „vstoupil“, neboť jsme ho uvědoměle pozvali. Ježíš stále hlouběji vsazuje svoje slova do našich. Při proměnění, i při slovech, jež do Pána v tomto okamžiku vkládáme, ocitáme se doslova na Kalvárii. Ze Srdce na Kalvárii zachycujeme do kalicha Pánovu tekoucí Krev. Pán si přeje, aby vše probíhalo v hluboké skrytosti! Velekněžské Srdce je ohnivým Srdcem.

Pokud nás Kristus bere k sobě, a to postupně stále více, nejdeme někam do oblak, ale vcházíme do jeho Srdce, a tím do světa, ve kterém je On přítomný, přičemž nebeský život, On sám, žije v nás. Do Pánova Srdce máme vcházet stále hlouběji. Zásadní „podnikatelská“ věta: Na každém místě jsou milosti stejné (jako na jakémkoli jiném místě), ale jsou tam i specifické milosti, jež nemohou být jinde. Pán chce, aby z nás zářila pravá svatost, kterou má Nejsvětější Trojice. Svobodné a čisté srdce je bezpečná cesta do Srdce Božího.

Smíme doslova dýchat stále Pánovo Srdce. A naše srdce nemůže být jiné než Pánovo: jako cedník, plné ran. Máme stát na místě, které nám Pán určil: věrnost a stálost je potvrzení Pánova Ducha.Je důležité bojovat o ryzost: s pohledem na hlubinu osobní Pánovy lásky. A přitom je to naše nejvnitřnější touha. Jedině do mariánského srdce Duch Svatý přímo letí: pouze Maria byla schopna plně přijmout Ducha. Pán nás zve stále hlouběji do společenství Nejsvětější Trojice, do „komunity“ trojjediného Srdce. Často nevíme a netušíme, co Pán skrze nás učinil – jeho jednání je skryté.

Bolest Otcova Srdce je Duch Svatý. A ten zase krvácí, neboť nemáme zájem plně přijímat jeho dary. Pouze v Marii se Duch Svatý může projevit; je totiž naprosto otevřená. A proto Pánův služebník musí být mariánský – aby Duch Svatý v našem životě našel zalíbení. Kdo odmítá Marii, odmítá, dobře rozuměno, Ducha.

Bez souvislé modlitby neslyšíme tlukot živého člověka; vidíme ho jen coby objekt, strukturu, nikoli jako osobu.

Ježíš je Slovo, které miluje. Nedobře podnikáme, pokud nežijeme z lásky. Je potřebné se dívat do nebe, do Pánova Srdce, jako Štěpán. Pokud se do Něho díváme, znamená to jak modlitbu, tak i činnost: naši i Jeho; proto dělení na aktivitu a pasivitu (velice nesprávně se říká: modlení je pasivní, konání aktivní) tu nehraje roli. To, že Pán je, je milování. Pán to, co dopouští, také přetváří. Nevyznané a neodpuštěné hříchy se vždy na srdce vrátí v různých podobách, třeba jako padající kameny. Vrásky Ježíš proměňuje v nebi v diamanty. Ježíš miluje květiny v chrámech, každý jejich detail. Barvy mu připomínají naše osobní zabarvení, naši duhu osobnosti, společenství zabarvených, jimiž vytváříme podobu přetvořených srdcí. Máme zvnitřňovat zděděné poselství Marie: její Ano jedinému Pánu.

Ježíš je s námi v našich vypjatých, těžších a bolestných událostech: proto se můžeme dovědět, co on pro nás žádá. Je potřebné žehnat jeho Srdcem; k tomu je potřebné se ponořit do jeho Srdce. Pokud se vytrácí ze vztahu On sám, vztahy postupně padají. Neplodné vztahy rozbíjí jako zlaté tele. On sám je naším Vztahem ke každému člověku. Přeje si, aby jeho Tvář byla obtisknutá v naší tváři. Kráčet vpřed, nedívat se nazpět. Každá naše upřímná modlitba má nedozírné obzory v Pánově Srdci, a proto nedozírně z tohoto Srdce stéká Krev do celého světa.

Denně bychom, nejlépe ráno při vstávání, měli Pánu explicitně říci: že chceme žít s Pánem, v hloubce jeho Srdce. Každý dobrý podnikatel v hodině své smrti bude mít plnost všech darů od Pána. Je potřebné dýchat Pánovo Srdce! Hlubina Pánova je v jeho slově; jeho slovo nás oplodňuje v lásce. Hledat hlubokost daru, ve kterém se nám Pán nejkonkrétněji daruje.
Pokud naše srdce pláče, Ježíš s naprostou zúčastněností tento pláč sám zakouší. Ježíš vše činí se stále větší plností. Po každé slavnosti je ticho. Nemůže být juchot, ale je vážné ticho. Boží duch se neprojevuje „natahováním radosti, aby o nás řekli, že jsme autentičtí“, ale biblickým „vlněním“: po každé slavnosti přichází do srdce bolestné ticho Bílé Soboty. To je učení klasiků duchovního života. Jsme skrytí v Pánově Srdci. Jsme převádění po uzoučké lavičce nad hlubokými propastmi a temnými roklinami: most životní naděje – pod ním znechucenost; most životní lásky – pod ním nenávist; most věrnosti – dole zuří podlost a úskočnost; most vytrvalosti – dole je nestálost a lehkovážnost. V každém (či u každého) činí Pán zázrak své lásky.

Duch Svatý trpí naším nezájmem o jeho dary. Domníváme se, že právem zjednáme právo – a jaká je zkušenost? Spíše smutek. Jen s pohledem na Ježíšovu tvář budeme zpětně dychtit přinést oběť. To, co zůstává, je láska, které málokdo věří. Pán podle Zjevení sv. Jana bude bourat všechny struktury (nejen, že právní řád je neplodný, ale obrací se proti nám): zůstane jen dispozice k oběti, láska k Bohu. Láska Pánova se natolik ve světě rozrostla, že přirozenost je nyní ostřeji stavěna před rozhodnutí: buď Láska, jež přirozenost staví a rozvíjí, nebo přirozenost, jež sebe hubí („požírá“, anuluje) a o Lásku nedbá. Jde o otevřenost zralé lidské osoby, ne o nějakou inteligenci poznání nebo „dodávky“ všech informací.

Pán nám neustále žehná a také skrze naše srdce žehná jiným. V tom, co činíme, jsme hluboce vepsáni do Pánova Srdce. Pán dopouští bolest, aby mohl jednat na základě naší oběti. Žít přítomnost, ne se dívat do minulosti a fantazírovat o budoucnosti. Je důležité, že jsme ukrytí uvnitř, v jeho lásce. Jedna věc je toužit, druhá to, co uneseme, jak jsme disponováni: proto Pán nemůže dávat milosti jen podle touhy, ale podle připravenosti. I poznání roste podle toho, jak jsme připraveni.

Sdílejte tento článek na svém facebooku
  • KP Křesťanský podnikatel

  • Holická 47, 779 00 Olomouc

  • info@krestanskypodnikatel.cz